W.P. YOUNG: Eva

24. února 2017 v 14:46 | Odetta |  Četla jsem
Kniha k vícero přečtení
Strhující román předurčený k tomu, aby se stal jednou z nejdiskutovanějších knih desetiletí - stejně jako autorovy předchozí tituly, Chatrč a Křižovatky, které dosáhly vrcholu žebříčku The New York Times a oslovily desítky milionů čtenářů po celém světě.
Když na břeh ostrova mezi tímto a oním světem vyplaví voda přepravní kontejner, Jan Sběratel v něm najde mladou ženu - polámanou, zmrzlou a sotva živou. S pomocí léčitelů a učenců dohlíží na její uzdravování a záhy zjistí, že ji její genetický kód spojuje s každou známou rasou. Nikdo ale netuší, jaké může mít její přežití význam. Nikdo, až na Evu, matku všech živých. Ta ji oslovuje "dcero" a pozve ji, aby se stala svědkyní příběhu stvoření, jejího a vlastně i našeho…
 

V. poprvé

6. února 2015 v 22:18 | Odetta |  Co život dal
Nejdražší V.,
je tu pár věcí, který ti nikdy neřeknu.
Začala bych tím, že i přes to, jak čas kvapí, věci zůstávají pořád stejný.
Dneska jsem potkala docela fajn kluka. Byla jsem "vtipná" tím svým způsobem, kterej lidi tolik milujou. On se smál a dobře mě "setřel", aniž by mě shodil. Ale kouzlo prchlavýho okamžiku je pryč. Já jsem doma a on na plese, kde jsme s holkama předtancovávaly. Nevím, jestli bych tam chtěla být.
-Chtěla bych cítit, že jsem milována. Že se někdo těší, až mě znovu uvidí. A bude se smát mým blbým vtípkům. A chtěla bych znova lítat. Chtěla bych znovu cítit, jak se svět zatočil, když jsem tě poprvé uviděla. A pak mi narostly křídla a já jsem mohla lítat. Bojím se, že už to nikdy nebude jako tenkrát. Že už nikdo pro mě nebude tak speciální jako ty. Každý večer prosím za to, abys byl šťastný. Udělám pro to cokoli. Pokud budu muset odejít, otočím se a půjdu, čau. Přesto jsem občas slabá a ptám se, proč jsme vlastně nedostali šanci? Byla jsem tady jen proto, aby sis uvědomil, že miluješ někoho jinýho?
Prosím, neříkej mi, žes nikdy nelítal.



Kocurkovi

30. prosince 2014 v 0:07 | Odetta |  Co život dal
Čekáte jak blbec než se s NÍM uvidíte osobně a dostanete konečně vysvětlení.
Může se stát, že si vybere tu druhou.
Může se stát, že prohlásí: "Je mi to líto, mám tě rád."
A vy víte, že on to myslí sakra vážně.


Kocurku milej,
co zbylo z tvý lásky?
Z tvýho "mám tě rád"
já mám jen vrásky.

Kocurku milej,
není mi přáno.
Co naděláš?
- To víš už dávno.
 


Samomluva

21. prosince 2014 v 12:16 | Odetta |  Téma týdne
Mluvím sama k sobě.
Nikdo mě neposlouchá
a slyšet vlastně nechce.

Křičím, ale hlas neslyším.
Připadám si hluchá.

Slyšíš mě?
Otázka zní kdesi v dáli.
Třesu ti rameny.
"Poslouchej," prosím.

Odvracíš pohled
a posáláš mě pryč.
Ruce mě však stále drží.
Řekni, že mě nemiluješ.

A já odejdu.


V očích se ti leskne smutek.
Skláníš se ke mně.
Tvoje rty se lehce dotkou mého čela.
"Běž," šeptají.

Odcházím.
Protože tě mám tolik ráda.

Mluvím sama k sobě.
Někdo by mě měl slyšet.
Možná by to i chtěl.


Prý bude ale lepší, když budu mluvit sama pro sebe.

Recenze: Mělo to smysl?!

18. prosince 2014 v 10:57 | Odetta |  Četla jsem
Obálka titulu Mělo to smysl?

Mělo to smysl?!
David Menasche
208 stran
nakladatelství Fortuna Libri

Autobiografické romány jsou silné svým příběhem. Zpravdila je píší lidé, kteří prožili něco neobyčejného, a chtějí se o svoje zážitky podělit se světem. Můžeme se spolehnout na jistou dávku pravděpodobnosti, že hodně toho, co přečteme, je pravda. Hlavou se nám honí myšlenky typu "Tohle se vážně někomu stalo?" a příběh nás svou hloubkou strhne. A přesně takováto je kniha Mělo to smysl?!.

David Meanasche vypráví příběh svého dospělého života: od setkání s budoucí manželkou přes kariéru učitele až po boj s rakovinou.

Anotace:
David Menasche se naplno věnoval práci středoškolského profesora angličtiny. Při výkladu navazoval se svými studenty jedinečné pouto - dodával jim optimismus při řešení osobních problémů a poskytoval cenné rady do života. Jednoho dne mu však diagnostikovali rakovinu mozku. Po šestiletém boji s nemocí skoro přišel o zrak, vzpomínky, pohyblivost a - co vnímal jako nejtragičtější - schopnost učit. Rozhodl se, že přeruší léčbu a třídu si udělá ze života. Rakovina ho obrala o minulost a celkem určitě mu vezme i budoucnost, ale nechtěl dovolit, aby mu ukradla i přítomnost. Na facebooku zveřejnil odvážný plán inspirovaný Kerouacovým románem Na cestě: vydat se na cestu napříč Amerikou v naději, že na vlastní oči uvidí, jak se daří jeho bývalým studentům. Ovlivnil nějak jejich životy? Do osmačtyřiceti hodin se mu ozvali studenti z více než padesáti míst a nabídli mu podporu a střechu nad hlavou. David cestoval třináct tisíc kilometrů a navštívil stovky studentů. Při své neohrožené pouti zjistil, že co od života chceme a potřebujeme snad všichni, je rodinné zázemí, tedy pocit bezpečí, ale i nezávislost, láska, dobrodružství. Mimoděk nás přiměl, abychom se zamysleli nad vlastním seznamem priorit. Odvážný a inspirativní příběh o učitelském poslání a síle postavit se osudu. "Už nemůžu učit ve škole jako kdysi. Ale doufám, že když se s vámi podělím o svoje zážitky a zkušenosti, i po svém odchodu ze světa připomenu ostatním, jak je život vzácný. Nikdy jsem si ho nevážil víc než teď, když už mi zbývá tak málo času. A opět si vypůjčím slova baseballové hvězdy, které se pro její vnitřní sílu přezdívalo Iron Horse čili Železný oř, z jeho řeči na rozloučenou: Takže závěrem bych rád řekl, že život mě sice nehezky zaskočil, ale je spousta věcí, pro které stojí za to žít.

Nejsem si jistá, jestli je ještě třeba něco dodávat.
Rozhodně to není kniha pouze o nemoci.
Velmi na mě zapůsobila Davidova práce učitele, kdy svým studentům dával víc, než lekce anglického jazyka, a to lekce důležité pro život. Ne příliš často potkáme učitele, který je ochotný studentům tolik dát a záleží mu, často ještě na dětech, tolik, že se věnuje jejich osobním problémům a dělá pro ně mnoho dalších věcí, které nejsou jeho povinností. A výsledek byl patrný. Bývalí studenti Davida po letech přijali s otevřenou náručí. Chtěli se se svým oblíbeným profesorem ze střední školy znovu potkat, chtěli s ním mluvit. A nevědomky (a pro změnu) dali lekci oni Davidovi.
Kniha obsahuje psáže psané Davidovými bývalými studenty. Jsou to svědectví o tom, jak David ovlivnil životy svých svěřenců. To, že potkali Davida, byl občas zásadní zlom v jejich životech. A to nejmenší, co pro studenty mohl David udělat, bylo, že si s nimi důvěrně promluvil.

Takže ano. Myslím, že to mělo smysl.


Kam dál