Daisy

21. února 2014 v 11:10 | Odetta |  Jednorázové
Proč věci kolem Daisy nedávají Albertovy smysl? A kdo vůbec ta dívka je?


Albert, jako správný umělec, začínal svůj den snídaní na balkóně. Odtud pozoroval impozantní východ slunce, popíjel kávu a přemýšlel nad krásami přírody a světa.

Nesmírně ho těšila teplá rána. Jejich důsledkem bylo, že se během dne nemusel stěhovat do zahrady. A to byl teprve červen!

Každodenní stěhování stojanu, všech barev a rozmalovaného plátna bylo za trest. Ale Otýlie jinak nedala. Přes zimu, kdy Alberta ven vyhnat nemohla, chodila po domě s kapesníkem u nosu a nadávala na zápach barev, kterým byl dům prosáklý.

Albert svou sestru nechápal. Vůně barev mu přišla jako jedna z nejkouzelnějších vůní na světě. Když zavřel oči a přičichl ke kelímku, přesně věděl, jakou barvu drží. Každá měla svůj specifický odstín.


Z modři cítil pohupování vodní hladiny, z červené žár ohně s kapkou síry. Žlutá hřála jako slunce a vůně zelené barvy byla hebká jako tráva. Pro Otýlii to i přes několik pokusů o vysvětlení nebylo víc než smrad.

Takže byl Albert velmi rád, že nemusí Otýlii od rána poslouchat. V zahradě se cítil mnohem lépe než v domě, který Otýlií zůstal po nebožtíkovi manželovi. Dům byl obrovský, bílý a prázdný. S inspirací, kterou každý umělec bezesporu potřebuje, neměl nic společného.

Zahrada, aby pasovala k domu, byla velmi rozlehlá. Rostlo tam spousta květin, na kterých sestra lpěla. Mezi záhony vedly udržované cestičky. To však nebylo nic pro Alberta. Až kdesi vzadu stálo několik vysokých stromů a keřů, za kterými bylo jeho oblíbené místo. Oáza, únik od Otýlie a celého světa.

Byl to jakýsi miniaturní palouček mezi stromy. Rostla tu tak jemná tráva, že jemnější Albert nikdy neviděl. A když slunce zasvítilo a některé paprsky pronikly skrz koruny a větve až k Albertovi… Ach, to byla krása!

Dnešního rána na paloučku Albert bezradně okusoval dřevěný konec štětce. Termín předání obrazu se nebezpečně přibližoval a Albertovi se kolem krku utahovala smyčka. Stále neměl ponětí, co by měl malovat. Něco letního, svěžího a jemného. Pořád dokola si opakoval slova kupce, ale žádný výsledek to nepřinášelo.

Podíval se k nebi. Slunce už za chvíli začne pořádně hřát. Chtěl jsem mít do té doby alespoň hrubý náčrt. Pak barvy hrozně rychle usychají, přemítal v duchu. Když pohledem opět sklouzl k paloučku, zalapal po dechu.


"Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit," promluvila dívka, která se skrývala za kmeny stromů, a opatrně po malíři pokukovala.
"To je v pořádku," zamumlal Albert. Zatřepal hlavou a párkrát zamrkal. Myslel si, že přelud zmizí. Dívka však stále stála za stromy a pozorovala ho. "Pojď blíž. A co tady vůbec děláš?"

Děvče místo odpovědi pokrčilo rameny. Pak udělalo několik kroků v před a Albert si ji mohl konečně prohlédnout. Jak je nádherná! Vydechl v úžasu.


Dlouhé blonďaté vlasy jí splývaly přes půlku zad. Oči měla hnědé a tváře poseté pihami. Moc jí slušelo, když se usmívala. Byla oblečená do bílých šatů,které končily těsně nad koleny. Na spodním lemu a ve výstřihu byla našita krajka. Podivil se, když zjistil, že je bosá. Ale co? Je teplo, tak ať si tu běhá, jak chce.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se, když došla až k němu.
"Proč se ptáš, když to víš?" odpověděla ledabyle a zkoumala bílé plátno na stojanu.
"Já tě znám…" přemýšlel nahlas Albert. "Ty jsi Daisy!" vykřikl, když si vzpomněl. Dívka pokývala hlavou.

"Proč nic nemaluješ?" ptala se pak Daisy.
"Nevím co mám namalovat." Albert se smutně usmál.
"Tak namaluj mě," navrhla. "Stejně nemám co jiného na práci…" pokrčila rameny.
"Opravdu?" ptal se nevěřícně Albert. Dasiy přikývla. "Výborně!" vykřikl. "Ale kam tě posadíme?" ptal se a rozhlížel se kolem. "Sem," kývl hlavou k jedinému křeslu, na kterém měl rozložené kelímky s barvami. "Jen to odrovnám. Počkej vteřinku."

"Alberte?" oslovila ho po chvíli opatrně. "Co kdybych si sedla prostě do trávy?"
Albert se narovnal a založil ruce v bok. Podíval se na Daisy, pak na trávu a zpět na Daisy. Na tváři se mu roztáhl úsměv. "To by bylo skvělé," souhlasil šťastně.


Počkal, až se Daisy usadí. Pak namočil štětec do barvy a začal malovat.

oOoOoOoOo

Daisy vzhlédla k nebi. Slunce se sklánělo k obzoru, seděla tu už několik hodin. Albert nesouhlasně zamlaskal. Nehýbej s tou hlavou, říkal jeho pohled.

"Už budu muset jít," podotkla smutně a začala se zvedat.
"Ach! Zapomněl jsem, kolik je hodin. Však běž," usmál se Albert. "Už to mám téměř hotové. Chybí jen pár detailů a není nezbytné tě kvůli tomu zdržovat. Nechceš se podívat?" zval Daisy ke stojanu.
"Já, já…" zarazila se, "už opravdu musím jít."
"Dobře," posmutněl. Daisy se otočila a udělala pár kroků ke stromům. "Počkej!" zvolal Albert. Daisy se zastavila. "Děkuji, žes mi pomohla. Bez tebe bych to nezvládl."
"Rádo se stalo," otočila se přes rameno a usmála se. Pak zmizela mezi stromy.

oOoOoOoOo

Toho večera hostila Otýlie v domě dlouholetého přítele Henryho a Albert byl donucen zúčastnit se zábavy. Henryho měl svým způsobem rád, ale nesdílel sestřin druh humoru. Pohledem popoháněl hodinovou ručičku. Doufal, že jeho pohled pomůže a hodiny konečně odbijí devátou a on se bude moci vypařit.

"Ano, Alberte!" jmenovaný sebou trhl, když ho Henry nečekaně oslovil. "Viděl jsem v hale tvůj obraz. Je opravdu impozantní! Kdybych nevěděl, že je na objednávku, hned bych si jej koupil! Ladil by mi se sofa v Zeleném salónku..."
"Ach, ano. Děkuji," Albertovi tváře zrudly. Neuměl přijímat chválu. "Ostatně, děvče, které mi stálo modelem, jsi musel potkat. Odešla jen okamžik před tvým příchodem," podotkl.
Henry se zarazil. "Ne," zakroutil hlavou, "nevzpomínám si, že bych někoho potkal. Museli jsme se minout."
"Nejspíš," souhlasila Otýlie. "Příště, Alberte, přiveď tu dívku do domu, ano? Je to nezdvořilé, když ji celý den trápíš a pak ji nepozveš na limonádu. A ráda se s tím rozkošným stvořením seznámím."
"Otýlie?" Albert se tvářil překvapeně. "Tys ji taky nepotkala? Ani ráno?"
"Ano. Nikdy jsem ji neviděla," pokývala hlavou.
"Přeci tudy musela projít a Henryho musela minout na příjezdové cestě! To nedává smysl," zamumlal Albert a přemýšlel, odkud Daisy vlastně zná. Za nic na světě si nemohl vzpomenout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kathie Jones Kathie Jones | 23. února 2014 v 19:41 | Reagovat

Páni, to by bylo zajímavé jako začátek pro další kapitolky :-D Líbí se mi ten popis barev.

2 Odetta Odetta | Web | 23. února 2014 v 19:52 | Reagovat

Jako pro "PSS"? Nevím, co plánuješ, ale klidně to použij ;-)

3 Kathie Jones Kathie Jones | 24. února 2014 v 20:09 | Reagovat

Neplánuju vůbec nic :-D Tohle je tvoje tvorba. Jen mi to prostě přišlo moc otevřené, nedořešené...ale jinak hezké. Tak jsem zvědavá, jestli s tím časem budeš dál pracovat...

4 Odetta Odetta | Web | 24. února 2014 v 21:42 | Reagovat

Ajo takhle :-D  :-D Říkala jsem si, k čemu by ti to bylo :-D Dál jsem nic neplánovala. Chtěla jsem si "pohrát" s Albertem, ale myslím, že jsem tomu nedala dost času :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama