Doktor

27. února 2014 v 7:30 | Odetta |  Co život dal
Ano, tady jse přesně to místo, kde bychom se měli ptá,t kde končí realita a kde začíná fantazie.

Uvědomuju si přiblblost, naivitu a narcismus, který se tu vyskytuje.
A polovinu věcí nemyslím vážně.



Na příjmu mě čekala paní Hlavenková.
Anninu mámu jsem už dříve několikrát viděla. Byla to starší milá žena plnoštíhlé postavy s vlasy obarvenými na světle hněhou barvu.

"Pojď dál, Marky," zvala mě paní Hlavenková do ordinace. Zatla jsem zuby a překročila práh. Vešla jsem do prostorné místosti, která byla přeplněná poličkami a regály. Pověsila jsem si bundu na věšák za dveřmi a kabelku nechala ležet na židli pod věšákem. Zula jsem si boty a zastrčila je pod židli. Nervózně jsem přešlapovala.


"Tak co to koleno dělá?" ptal se mě doktor. Mladej a moc pěknej doktor. Chvíli mi trvalo, než jsem ze sebe dokázala dostat hlásku.
"Bolí," pípla jsem. Ty seš blbá, nejradši bych si naliskala.


Doktor se zas věnoval počítači a paní Hlaveková mě popostrčila: "Jen běž dál." V ponožkách jsem přešla ordinaci a stoupla si mezi doktorův stůl a zlověstné bílé lehátko. "Svlíkni si rifle a polož se," radila paní Hlavenková a já se poslušně natáhla. Doktor vstal ze židle a moje srdce vynechalo pár úderů. Přešel ke mně a položil mi ruku na koleno.


"Povol ten sval," mluvil ke mně. Snažila jsem se, přísahám! Ale asi málo, protože doktor zopakoval svou žádost. Když se situace nezměnila, řekl "tak nic" a koleno mi zvedl do tupého úhlu. Šlo to ztěžka. To asi tím nepovoleným svalem.


Paráda. Aspoň že mám oholený nohy.


Doktor mezitím hýbal kolenem a vytáčel je do různých úhlů.
"Bolí to?" ptal se vždycky. A já mu ve většině případů odpověděla "ne".
Super, tak teď jsu za největšího simulanta… Hm… Na to, že je mu něco přes třicet, má celkem šediny.

"Přetoč se na břicho," přikázal a přerušil pozorování jeho vlasů.

Kdyby mi Anka řekla, že ten doktor bude tak mladej, vzala bych si lepší kalhotky. Krajkovaný.


Ještě že jsem ležela na břichu a neviděl mi do obličeje. Musela jsem být rudá jak rak. Zato měl super výhled na můj zadek v bílých kalhotkách s nenápadným vzorem, který nosím na vystoupení. Paráda.

Když jsem seděla oblečená na židli vedle jeho stolu a poučoval mě o zatěžování a užívaní léků, odkývala bych mu úplně všechno. Přitom jsem se na něj nedokázala ani podívat. Jen jsem se usmívala svým křivým úsměvem jak idiot. Cítila jsem, jak mě paní Hlaveková pozoruje.

xxxxx

"Kdybys ho viděla, Eliško. On je tak, áá…" schovala jsem obličej do dlaní a opět jsem se hloupě usmívala. Nemohla jsem si pomoct. "Když jsem šla včera na šalinu a všechno mi docházelo… Jéda mankote, to byl takovej trapas!"

"Buď už zticha!" bouchla mě do paže. "Proč tě musím poslouchat?!"
"Protože mě máš ráda," mrkla jsem.
"To určitě," ušklíbla se. "Víš vůbec, že ten tvůj doktor jel po Anně?"
"Cože?! No to si ze mě děláš srandu!" vyprskla jsem smíchy. "Anno!" dloubla jsem do spolužačky sedící přede mnou. Když se otočila, pokračovala jsem: "Proč jsi mi neřekla, že po tobě Doktor jel?" Anna sjela Elišku naštvaným pohledem. Ta pouze pokrčila rameny a zasmála se.

"Jednou mně pozval na kafe, to je všechno," protočila oči.
"Vážně?" zalapala jsem po dechu. "Kdy to bylo?"
"Nevím," zamyslela se. "Teď na jaře to budou dva roky."
"Ale… ale vždyť…" nešlo mi to do hlavy. "Vdyť ti bylo šestnáct a jemu třicet!"
"Mu to očividně starost nedělalo. Chtěl se mnou chodit," povídala, jako by to byla ta nejnormálnější věc pod sluncem.
"Neměl v té době už tu přítelkyni?" napadlo mě.
"Jo, měl. Řekl, že se s ní rozejde."


No ty kráso! Před očima jsem měla blonďatou slečnu z Doktorovy fotky na Facebooku. Ta holka byla kus! Anna jí možná sahala po pas, ale já ani po kotníky.

"Pak mi mamka říkala, že slyšela, jak se Doktor baví s nějakým dalším. Oni nevědli, že mamka stojí kousek od nich a slyší je. Ten druhej se ptal Doktora, jestli randí s Majčinou dcerou. A že Doktor na to: "Majka má nějakou dceru?"
"Ale vždyť…"
"Jo, věděl, že to jsem já. Vždyť nás mamka seznamovala," potvrdila Anna.
Nevěřícně jsem zakroutila hlavou.

Konečně zvonek umlčel profesorův hlas.

Stěhovali jsme se do jiné třídy. Chytla jsem Annu kolem ramen.
"Už se těšíš na tu další kontrolu, co?" prohodila.
"Si piš," mrkla jsem. "Kdyby to nebyl on, už tam znova nepáchnu."
"Škoda, že je mu už tolik, no."
"Víš, že mi těch čtrnáct let vrásky nedělá? Spíš té jeho kočce nesahám ani po kontníky."
"To si nemyslím. Ale čtrnáct let už je docela dost."
"Teď mi to vrásky nedělá. Jen nevím, co by mi na to doma řekli."
"Mně by to určitě rozmlouvali."
"A taky si nedovedu představit, že bych ho třeba o těch čtrnáct let přežila…"
"To nemáš jistý. Moje babička byla o rok starší jak děda a přežila ho o osmnáct let."
"To jo, každej to máme jinak.
"Kašli na Doktora. Začíná šedivět."
"To jo. Vidělas tu Mátalovu novou holku?"
"Tu fotomodelku Adélu?"
"Jo. Právě byla s mou spolužačkou ze základy ve finále nějaké modelingové soutěže a Adéla to vyhrála."
"Jo. Četla jsem o tom, myslím, čánek někde na netu."
"Taky jsem to četla. Ty holky tam měly fotku s Martinem Krausem."
"Jo, tak ten je dost pěknej. Ty jo, já bych chtěla nějakýho kocoura!"
"Která ne? No, viděla jsem záznam z toho finále a každá z holek si vylosovala nějakou celebritu, která seděla v sále a ta jí položila otázku. Ta moje spolužačka si vytáhla Martina. A měla dost slušivý šaty s hlubokým výstřihem. Taky tam má co vystavit. A Martin se jí ptal nesoutěžně na velikost podprsenky."
"Ach jo. To je dost dobrý."
"Já bych mu to pak šla pošeptat do ouška: třicet šest cé."
"Se z tebe poseru!"
"Taky chcu nějakýho pěknýho kocoura!"
"Neboj, seznámím tě přece s nějakým medikem."
"A co budu ten rok dělat? Jsem mladá, takhle hezká už nikdy nebudu…"


Pozn.: Jména mých spolužaček a paní "Hlavenkové" byla opět změněna.
Kóče, kočky a kocouři - to je druh našeho divnýho humoru :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kathie.jones Kathie.jones | 27. února 2014 v 21:33 | Reagovat

A jak to dopadlo s tím doktorem? ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama