Den devátý

20. března 2014 v 6:30 | Odetta |  Deset dní
Den devátý: Dva obrázky, které vystihují tvůj život v tuto chvíli a proč.



Dlouho jsem přemýšlela, jaký obrázek mám vybrat. Jelikož jsou moje znalosti velkých výtvarníků nulové, rozhodla jsem se použít fotografie. Tahle je odkudsi z Googlu.

Maska... dlouho jsem ji nosila. Bylo jednodušší se usmívat a dělat, že se nic neděje. Nikdo se pak neptal. Nebyla jsem ta, která "má zas tu svoju náladu". Nikdo se ani nestaral, kdo je skutečně pod maskou. Nepoznali, kolik bolesti je v každým "je mi fajn".
A když jsem ji nosila moc dlouho, pevně přilnula. Když jsem se ji pokoušela sundat, tolik to bolelo.
Teď se snažím žít. Máme na to jen jeden pokus, nechci to zvorat. Snažím se, aby se tvář z masky stala mou skutečnou tváří. Protože mám kolem sebe lidi, co si přece jen všimnou, že všechno není košer. Ti lidi, se kterýma zapomenu na to, že jsem smutná. Už nemám potřebu skrývat, jak se cítím. Hlavně ne kvůli ostatním. Dělám to sobecky kvůli sobě. Abych se měla doopravdy fajn. Protože nějlíp jsem se stejně měla, když jsem byla sama sebou.



Obrázek číslo dvě pro mě má mnohem větší hodnotu než ten první.
Za prvé je na něm východ slunce nad mojí milovanou vesničkou.
Za druhé to pro mě znamená naději. Že i když dneska prší, zítra se na obloze zase objeví slunce.

Moje naděje odešla, když jsme se odstěhovali z této vesnice. Prý tenkrát začal nový život. Jenže ten starý zůstal tady a mě to stále táhlo zpět. Za zbytkem rodiny, za kamarády... Za kamarády, kteří vlastně nikdy nebyli moji opravdoví kamarádi. A i teď jsem jim byla volná. Vyšlo úplně na stejno, jestli jsem tam bydela nebo ne. Jenže díky vazbám ke starému bydlišti jsem se odmítla adaptovat v tom novém. Do paret, které mají svoje staré členy a zážitky, o kterých já vím kulový. Vzali by mě mezi sebe? Na to už je pozdě. Jsem vyvrhel, co nikam nepatří.

Ještě než jsem objevila tento obrázek, řekla jsem: "Jakoby v L. (vesnice na obrázku) vždycky svítilo slunko. Jakoby tady nikdy nepršelo. Všechno tu vypadá líp. Tak optimisticky a vesele! Zato v D. je vždycky pod mrakem, tak podivně melancholicky." Až teď si uvědomuju, jak hezky obrázek doplňuje mou řeč.

Pak jsem dlouho přežívala. Putovala jsem mezi Slunečním královstvím a Královstvím mraku a už ani z toho slunce jsem neměla radost. Dva roky, možná tři. Řešila jsem to různě. Většinou to nebyly dobrý nápady.

Nevím, kdy to přišlo. Ten zlom, smíření. Východ slunce a nové naděje na lepší začátek. Konečně jsem volná a relativně šťastná. I když bych byla ráda zpátky v milovaných L., nikde se nevyspím tak dobře jako ve své postýlce v D. Usmívající se

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Milenne Milenne | Web | 23. března 2014 v 14:10 | Reagovat

S maskou to znám...vystihlas to! :D

2 Kathie Jones Kathie Jones | Web | 24. března 2014 v 14:06 | Reagovat

Většina věcí má i své kladné stránky, i když mnohdy nejsou dlouho vidět pod nánosy bahna beznaděje...

Můžeme se těšit i na desátý den? :-)

3 Odetta Odetta | Web | 24. března 2014 v 20:23 | Reagovat

Po pravdě, ten poslední den jsem úplně zasklila. Je toho teď na mě moc a sama si ještě přidávám. Doma se snažím vypnout a zrovna tu desátou část musím promyslet. Zlatý hřeb deseti dní, který se mizerně protáhly.. :-?  ;-)

4 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 25. března 2014 v 20:31 | Reagovat

s tou maskou to znám vic než dobře..:)
Jinak, ta druhá fotka je krásná:3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama