Říjen 2014

Maminka je jen jedna

27. října 2014 v 0:00 | Odetta
Neděle ráno.
Mamka cosi šmudlí v kuchyni.
Jdu si udělat čaj.

Otvírám dvířka a přede mnou se objevují dvě poličky skleniček a hrníčků.
"Potřebuju nějakej velkej," říkám si pro sebe a odrovnávám sklenice, které stojí před velkým bílým hrnečkem s pomněnkami.
"Tady ten si vem," ukazuje mamka na zelený hrneček s jablky, který jsem jí dala na Vánoce před čtyřmi roky.
"Ne," říkám, "já bych chtěla..."
"NE! Tenhle si vem, protože..." přikazuje.
"...protože ten bílej je taťkův," zamumlám.

Právě proto jsem si ho chtěla vzít.

Vzpomínky, které jsem se dávno pokusila vytěsnit z mysli se v pár obrazech vracejí.
Do hrníčku s pomněnkami taťkovi mamka dělávala kafe. Dolil si je mlíkem. A nikdy to nedopil.

Některý mosty nespálíš, i kdybys chtěl. A chceš vůbec?

Naliju do konvice vodu a nechám ji vřít. Mezitím beru do ruky cukřenku a do hrníčku sypu štědrou dávku sladidla.
"To by se němělo..." prohodí mamka.
Téměř okamžitě mi je jasné, jak to myslí. Přesto to chci slyšet nahlas, ptám se: "Proč jako?"
"Kvůli tomuto," odpoví a dloubne mě do boku.
"To byla kost," ušklíbnu se a informuji ji, jaký cíl zasáhla.
"Nějaká měkká kost," ušklíbne se ona.
Rozesměju se a ona můj smích napodobuje. Za tohle bych jí nejradši naliskala. Bohužel. Je to moje matka. Ale vtípky o váze by si mohla odpustit, ještě před pár měsíci moje váha hraničila s podváhou.

A tyhle teorie o tom, že jsme moc vykrmení, kromě bráchy a mě musí snášet i náš pes.
Nějaká paní v obchodě říkala, že mu dáváme moc granulí na to, že je to malý plemeno. Tak mamka denní dávku omezila.
Nevadí, že když psa pohladí po hřbetě, zřetělně cítí obratle páteře.
Až když byla se psem na ročním očkování, řekl jí veterinář, že pes váží fakt dost málo.
Tak už tolik nehlídá, kolik granulí pes dostane.
Náš pes má alergii. Bohužel nevíme na co Smějící se Takže si může pchutnat jen na speciálních granulích.

Teda pokud si něco neuloví sám.
Přišla mamka a ukazuje mi, jak pes načal sáček s čínskými nudlemi, co chtěla uvařit a osmažit na pánvičce.
"Ukradla i jabka," žaluje dál mamka. (Náš pes je vlastně "ona").
"Co? Jak se dostala k jabkům?"
Mamka jablka (i nudle) nechala na dvoře na stolku a vedle toho položila nějakou krabici, pes si tam vyskočil a dal si do nosu.
"To máš z toho, že jí nedáš nažrat," použiju svou oblíbenou větu.
Náš pes krade často a cokoli. Třeba uvaříme brambory ve slupce a než je oloupeme, dáme je vychladnout na dvůr. Vlastně už nedáme. Protože ten náš pitomec ty brambory (samozřejmě i se šlupkou) žere.
Nevím, jestli to, že žere brambory, jablka, hrášek, jahody a třeba meloun, dokazuje to, že má rozmanitý choutky, nebo má prostě jen hlad.

A co se mamky týče, jde nám příkladem a čaj ani kafe si nesladí.
A pak ju najdu, jak večer u televize líže nějakej šlehanej med.


Kdy si budeš umývat vlasy?

26. října 2014 v 11:15 | Odetta |  Co život dal
Rodina. Každej nějakou má. Každej to zná.

V pátek jsem měla cestu přes vesnici, kde bydlí babička a dědeček. (Doslova) na hodinku jsme se u nich stavila.
Chvilku před tím, než jsem odcházela, si babička povzdechla. Odjíždím moc brzo.
"Co ten tvůj kluk?" ptala se na chlapce, o kterém jsem se minulý víkend zmínila.
"To není můj kluk, babi. S nikým nechodím," chtěla jsem uvést věc na pravou míru, přesto pochybuji, že mi věřila.
"Děda to taky říkal."
"Co?"
"Že tady vůbec nebýváš. Musíš někoho mít."
"Vždyť jsem tady byla minulej pátek!"
"Na hodinu - ne! Na půl hodiny," přeháněla.

Vzpomněla jsem si na to, co mi jednou říkal taťka (čistě náhodou jejich syn). Občas nemá lidem cenu něco vysvětlovat, přesvědčovat je o tom, že pravda může být i jinde. Je lepší držet hubu a přizpůsobit se tomu, s čím přijdou.
Prvně jsem tomu nerozuměla a odmítala jsem to. "Co si nevybojuju, to nemám. Nebo když to ani nezkusím, bude mě to štvát," říkala jsem si.
Pak to ale přišlo. Prostě jsem seděla a poslouchala. Bez keců jsem přijala, co mi "dávali". A hlavou mi běhalo to, co taťka řekl. Věděla jsem, že kdybych promluvila, k ničemu to nebude a akorát se pohádáme.
(Ale co se třeba týče mamky, tak i když vím, že to takhle dopadne - a že nebudu pochopena - argumentuju a pohádáme se pokaždé Smějící se).

To mi připomíná: Nikdy nic nevysvětluj. Přátelé to nepotřebují a ostatní tě stejně nebudou poslouchat.
To je taky svatá pravda. Jenže je blbý, když někdy nepolsouchá ani rodina... Křičící

Dneska ráno jsem seděla u snídaně napolo v pyžamu a neupravená. Mamka seděla naproti mě. Chvilku si mě prohlížela a pak se ptala: "Kdy si budeš umývat vlasy?"
"Včera večer jsem si je umývala!" čertila jsem se.
Dělá mi to často. Nejsem si jistá, jestli si ze mně dělá srandu, nebo moje rozcuchaný vlasy vážně vypadají tak hrozně Smějící se

Fotbalová neděle

22. října 2014 v 5:00 | Odetta |  Co život dal
Podle všecho sem chodí jedna osůbka.
Nemám tušení, kdo to je.
Minimálně je to důvod, abych přidala alespoň střípek ze života, když už ne nějaké honosnější dílo. (Jako bych toho byla schopna, že :-P)

Pokud možno pěkné počtení.
Pokud možno, neznámá tváři, ozvi se :-)

https://www.youtube.com/watch?v=Om2gaDnT7N4

Někoho jsem potkala.
A rozhodla jsem se, že všechny minulý lásky hodím za hlavu.

Tak jsem s "někým dobrým", jak jsme ho s kamarádkou začaly jmenovat v přeplněným autobuse, byla v neděli "venku". Na fotbalovým zápase, kterej se hrál u nás v dědině. Někdo dobrej přijel.

Navrhl to sám. A až potom zjistil, jak špatně jedou o víkendu busy. Ptal se, jestli mi nebude vadit, když ho doveze kamarád.
Proč ne? Byla jsem nadšená, že se zase uvidíme! :)

"Ne, vážně tam dojdu sama," odmítla jsem to, že by mě navrali na dědině.
Když jsem došla na křiště, stál s kamarádem, kterýho jsem poznala stejný večer jako jeho, u zábradlí a sledovali hru.
Nejsem si jistá, jestli to můžu tak nazývat. Vesnická třetí liga. Až mi příště bude smutno, půjdu se na to podívat znova. určitě mi to zvedne náladu. A to fotbalu rozumím houby.

První polovinu někdo dobrej se svým kamarádem rozebírali hru.
Marně jsem se snažila otočit téma k něčemu... normálnímu.

Doposud jsem stála přímo naproti střídačce, kde seděl "někdo lukrativní" -To je ten tady pořád dokola omývanej kocour, kterýho jsem ták šíleně chtěla.. Nevím, jestli mě poznal. -Byla jsem tam jako pěst na oko. V červeným kabátečku a legínách s kvítkama. Oproti sportovně oděným manželkám místních kopálistů bylo znát, že jaksi... nezapadám.

Někdo lukratnivní nastoupil na druhou polovinu hry na hřiště za domácí tým.
Podívali jsme se na sebe.
Nejspíš si to namlouvám, ale... Díval se na mě tak nějak... dlouho. Upřeně.

Možná ho překvapilo, vedle koho stojím a že se s něma bavím.
Možná si to všechno jen namlouvám a nechcu se ho pustit.

S někým dobrým to moc dobrý nebylo. Viděli jsme se. Ale to platí jen doslova.
Moc jsme si nepokecali, příště s borcem na fotbal nejdu!

Zpátky do dědiny jsem se svezla a někdo dobrej a jeho kámoš jeli dál, k jejich domovu. Kámoš mi nabízel, že mám odpoledne přijet do Města (kde právě oba bydlí) na fotbal. Někdo dobrej je "zraněnej", takže se přijde jen podívat, mohla bych mu dělat společnost.
Asi jsem to odmítla trochu příkřeji, než jsem chtěla.
Ale další fotbal bych už dneska nezvládla.
Byla šílená zima.
A já bych si radši povídala o něčem jiným, než o tom, jak je manšaft ubohej.

Teď nebo nikdy

21. října 2014 v 19:11 | Odetta |  Co život dal
Právě mám na druhé kartě otevřený Facebook. Kluk, který se mi šíleným způsobem líbil (zmiňovala jsem ho i v minulým článku), tam dal písničku, která se jmenuje Now or Never. Teď nebo nikdy. To fakt sedí.

Fakt se trefil. Sedí to k mým pocitům ohledně jeho osoby.
On to neměl v životě lehký. Měl doma problémy, který člověka poznamenají na celej život. Takže je pochopitelný, že je ohledně vztahů zdrženlivej. Ale když neudělá absolutně nic, člověk nemá tušení, jak na tom u něj je. Říkám si: "Až ho příště potkám, už to konečně posunu dál." Protože je to hrůza! Kdykoli jsem ho uviděla, rozklepala se mi kolena. Kdykoli jsem ho zdravila, zlomil se mi hlas. A to blbý "ahoj" byl veškerej náš kontakt mimo akce.

Na akcích, s lehkou hladinkou, jsme se trochu bavili. Vždycky z mé iniciativy. Kamarádky, které mě musely poslouchat, říkaly, že kdyby on se mnou chtěl něco mít, udělal by něco i on. I třeba jen to, že za mnou piřjde on a začne se se mnou bavit. Nechtěla jsem tomu věřit, ale nejspíš mají zatracenou pravdu.

Teď nebo nikdy.
Tolik jsem se bála, že když si tohle řeknu a půjdu za ním a narovinu mu ty věci povím, on pokrčí rameny a řekne: "Aha". No, a já se ztrapním, že. Proto jsem to nikdy neudělala. A už ani neudělám.

Nevěřila jsem, že bych si kdy vybrala "nikdy". Vždycky jsem bojovala. Ale poslední roky mě naučily držet hubu. Ne proto, že bych se bála, že něco ztratím. Jednoduše proto, že to nemá cenu.

Nemá cenu snažit se tam, kde je beznadějno.
Tam, kde je pro mě nedosažitelno.

Princ na bílým koni jede jinam, než ke mně.

PS: Kathie, děkuji. Kéž bych měla odvahu to po sobě číst :-D