Prosinec 2014

Kocurkovi

30. prosince 2014 v 0:07 | Odetta |  Co život dal
Čekáte jak blbec než se s NÍM uvidíte osobně a dostanete konečně vysvětlení.
Může se stát, že si vybere tu druhou.
Může se stát, že prohlásí: "Je mi to líto, mám tě rád."
A vy víte, že on to myslí sakra vážně.


Kocurku milej,
co zbylo z tvý lásky?
Z tvýho "mám tě rád"
já mám jen vrásky.

Kocurku milej,
není mi přáno.
Co naděláš?
- To víš už dávno.

Samomluva

21. prosince 2014 v 12:16 | Odetta |  Téma týdne
Mluvím sama k sobě.
Nikdo mě neposlouchá
a slyšet vlastně nechce.

Křičím, ale hlas neslyším.
Připadám si hluchá.

Slyšíš mě?
Otázka zní kdesi v dáli.
Třesu ti rameny.
"Poslouchej," prosím.

Odvracíš pohled
a posáláš mě pryč.
Ruce mě však stále drží.
Řekni, že mě nemiluješ.

A já odejdu.


V očích se ti leskne smutek.
Skláníš se ke mně.
Tvoje rty se lehce dotkou mého čela.
"Běž," šeptají.

Odcházím.
Protože tě mám tolik ráda.

Mluvím sama k sobě.
Někdo by mě měl slyšet.
Možná by to i chtěl.


Prý bude ale lepší, když budu mluvit sama pro sebe.

Recenze: Mělo to smysl?!

18. prosince 2014 v 10:57 | Odetta |  Četla jsem
Obálka titulu Mělo to smysl?

Mělo to smysl?!
David Menasche
208 stran
nakladatelství Fortuna Libri

Autobiografické romány jsou silné svým příběhem. Zpravdila je píší lidé, kteří prožili něco neobyčejného, a chtějí se o svoje zážitky podělit se světem. Můžeme se spolehnout na jistou dávku pravděpodobnosti, že hodně toho, co přečteme, je pravda. Hlavou se nám honí myšlenky typu "Tohle se vážně někomu stalo?" a příběh nás svou hloubkou strhne. A přesně takováto je kniha Mělo to smysl?!.

David Meanasche vypráví příběh svého dospělého života: od setkání s budoucí manželkou přes kariéru učitele až po boj s rakovinou.

Anotace:
David Menasche se naplno věnoval práci středoškolského profesora angličtiny. Při výkladu navazoval se svými studenty jedinečné pouto - dodával jim optimismus při řešení osobních problémů a poskytoval cenné rady do života. Jednoho dne mu však diagnostikovali rakovinu mozku. Po šestiletém boji s nemocí skoro přišel o zrak, vzpomínky, pohyblivost a - co vnímal jako nejtragičtější - schopnost učit. Rozhodl se, že přeruší léčbu a třídu si udělá ze života. Rakovina ho obrala o minulost a celkem určitě mu vezme i budoucnost, ale nechtěl dovolit, aby mu ukradla i přítomnost. Na facebooku zveřejnil odvážný plán inspirovaný Kerouacovým románem Na cestě: vydat se na cestu napříč Amerikou v naději, že na vlastní oči uvidí, jak se daří jeho bývalým studentům. Ovlivnil nějak jejich životy? Do osmačtyřiceti hodin se mu ozvali studenti z více než padesáti míst a nabídli mu podporu a střechu nad hlavou. David cestoval třináct tisíc kilometrů a navštívil stovky studentů. Při své neohrožené pouti zjistil, že co od života chceme a potřebujeme snad všichni, je rodinné zázemí, tedy pocit bezpečí, ale i nezávislost, láska, dobrodružství. Mimoděk nás přiměl, abychom se zamysleli nad vlastním seznamem priorit. Odvážný a inspirativní příběh o učitelském poslání a síle postavit se osudu. "Už nemůžu učit ve škole jako kdysi. Ale doufám, že když se s vámi podělím o svoje zážitky a zkušenosti, i po svém odchodu ze světa připomenu ostatním, jak je život vzácný. Nikdy jsem si ho nevážil víc než teď, když už mi zbývá tak málo času. A opět si vypůjčím slova baseballové hvězdy, které se pro její vnitřní sílu přezdívalo Iron Horse čili Železný oř, z jeho řeči na rozloučenou: Takže závěrem bych rád řekl, že život mě sice nehezky zaskočil, ale je spousta věcí, pro které stojí za to žít.

Nejsem si jistá, jestli je ještě třeba něco dodávat.
Rozhodně to není kniha pouze o nemoci.
Velmi na mě zapůsobila Davidova práce učitele, kdy svým studentům dával víc, než lekce anglického jazyka, a to lekce důležité pro život. Ne příliš často potkáme učitele, který je ochotný studentům tolik dát a záleží mu, často ještě na dětech, tolik, že se věnuje jejich osobním problémům a dělá pro ně mnoho dalších věcí, které nejsou jeho povinností. A výsledek byl patrný. Bývalí studenti Davida po letech přijali s otevřenou náručí. Chtěli se se svým oblíbeným profesorem ze střední školy znovu potkat, chtěli s ním mluvit. A nevědomky (a pro změnu) dali lekci oni Davidovi.
Kniha obsahuje psáže psané Davidovými bývalými studenty. Jsou to svědectví o tom, jak David ovlivnil životy svých svěřenců. To, že potkali Davida, byl občas zásadní zlom v jejich životech. A to nejmenší, co pro studenty mohl David udělat, bylo, že si s nimi důvěrně promluvil.

Takže ano. Myslím, že to mělo smysl.


Co se bojím říct

4. prosince 2014 v 19:32 | Odetta |  Co život dal
Jakej je osud prohnaná svině!
Dneska jsem ráno na nádraží potkala Kubu. (Potencionální) lásku, které jsem nedala šanci, protože jsem byla moc zahloubaná do sebe a nechtěla vedle svých problémů řešit problémy druhých. Nebyla jsem si jistá, jestli ho můžu zdravit nebo ne, tak jsem se pousmála.
Vždykcy se mi líbilo, jak se vyjadřuje. Tak galantní a lichotivý.
"Ten krásnej úsměv!" přišla mi dneska zpráva na ksichtknihu. Neubránila jsem se úsměvu. Ale hned jsem si vzpomněla, že jediná věc na Kubovi, ze které se mi klepaly kolena, bylo právě to, jak se vyjadřuje.

Teď večer jsem mu odepsala. Ale myšlenkama jsem byla u tebe. Víš, že je to jak blbý deja vu? Nemám Kubu v přátelích, nesvítí mi u něho zelený kolečko, že je online. Stejně jako tu neděli, co jsme si poprvé psali my dva.

Chybíš mi, do prdele!

Bojím se, že už nebudu mít sílu dál odolávat tomu chtíči napsat ti. Moc ráda bych si přečetla tvoje ironický poznámky. Ale bojím se, že ani na tohle nemám nárok. Trochu se to prohodilo. Tentokrát jsi to byl ty, kdo nám nedal šanci.

Mám rozkliklý tvoje okýnko.
Ale nejsem si jistá, co bych ti měla napsat.
"Moc velcí kamarádi jsme, když si ani nedokážeme napsat..."?
Radši budu tak dlouho přemýšlet, dokud se neodhlásíš...

Tolik bych chtěla, abys věděl, jak to je ve skutečnosti. Pravda ale bolí. A nemám právo (a nechci) tě zatěžovat, jsou to moje sračky.
Měl bys ale vědět, že jsem tenkrát nebrečela. A i když jsem chtěla. Ale ne kvůli tobě. Jen z toho principu, že jsem odmítaná. Znova a zas, pořád dokola. Těmi, kteří mě milují, mými rodiči (kéž bys věděl nemístnost fórku o mým taťkovi..).
A pak je ten večer, a já stojím s tebou před Sokolovnou. A ty mě posíláš pryč. Znovu jsem byla v porodinici, kdy se narodila moje malá poloviční sestra. Taky mě "vyhnali". Chápala jsem to. Přesto jsem se cítila nechtěná. Celý život nedělám snad nic jinýho, že odcházím. Vzdávám se těch, který mám ráda. Některý dokonce miluju. Tak moc, že pro to, aby byli v životě šťastnejší, je nechám jít. Zatraceně to bolí. Ten pocit, že mi mezi prsty proklouzává něco velkýho. Udělala bych pro vás ale cokoli.

Kéž bys tohle všechno věděl...