Co se bojím říct

4. prosince 2014 v 19:32 | Odetta |  Co život dal
Jakej je osud prohnaná svině!
Dneska jsem ráno na nádraží potkala Kubu. (Potencionální) lásku, které jsem nedala šanci, protože jsem byla moc zahloubaná do sebe a nechtěla vedle svých problémů řešit problémy druhých. Nebyla jsem si jistá, jestli ho můžu zdravit nebo ne, tak jsem se pousmála.
Vždykcy se mi líbilo, jak se vyjadřuje. Tak galantní a lichotivý.
"Ten krásnej úsměv!" přišla mi dneska zpráva na ksichtknihu. Neubránila jsem se úsměvu. Ale hned jsem si vzpomněla, že jediná věc na Kubovi, ze které se mi klepaly kolena, bylo právě to, jak se vyjadřuje.

Teď večer jsem mu odepsala. Ale myšlenkama jsem byla u tebe. Víš, že je to jak blbý deja vu? Nemám Kubu v přátelích, nesvítí mi u něho zelený kolečko, že je online. Stejně jako tu neděli, co jsme si poprvé psali my dva.

Chybíš mi, do prdele!

Bojím se, že už nebudu mít sílu dál odolávat tomu chtíči napsat ti. Moc ráda bych si přečetla tvoje ironický poznámky. Ale bojím se, že ani na tohle nemám nárok. Trochu se to prohodilo. Tentokrát jsi to byl ty, kdo nám nedal šanci.

Mám rozkliklý tvoje okýnko.
Ale nejsem si jistá, co bych ti měla napsat.
"Moc velcí kamarádi jsme, když si ani nedokážeme napsat..."?
Radši budu tak dlouho přemýšlet, dokud se neodhlásíš...

Tolik bych chtěla, abys věděl, jak to je ve skutečnosti. Pravda ale bolí. A nemám právo (a nechci) tě zatěžovat, jsou to moje sračky.
Měl bys ale vědět, že jsem tenkrát nebrečela. A i když jsem chtěla. Ale ne kvůli tobě. Jen z toho principu, že jsem odmítaná. Znova a zas, pořád dokola. Těmi, kteří mě milují, mými rodiči (kéž bys věděl nemístnost fórku o mým taťkovi..).
A pak je ten večer, a já stojím s tebou před Sokolovnou. A ty mě posíláš pryč. Znovu jsem byla v porodinici, kdy se narodila moje malá poloviční sestra. Taky mě "vyhnali". Chápala jsem to. Přesto jsem se cítila nechtěná. Celý život nedělám snad nic jinýho, že odcházím. Vzdávám se těch, který mám ráda. Některý dokonce miluju. Tak moc, že pro to, aby byli v životě šťastnejší, je nechám jít. Zatraceně to bolí. Ten pocit, že mi mezi prsty proklouzává něco velkýho. Udělala bych pro vás ale cokoli.

Kéž bys tohle všechno věděl...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama