Recenze: Mělo to smysl?!

18. prosince 2014 v 10:57 | Odetta |  Četla jsem
Obálka titulu Mělo to smysl?

Mělo to smysl?!
David Menasche
208 stran
nakladatelství Fortuna Libri

Autobiografické romány jsou silné svým příběhem. Zpravdila je píší lidé, kteří prožili něco neobyčejného, a chtějí se o svoje zážitky podělit se světem. Můžeme se spolehnout na jistou dávku pravděpodobnosti, že hodně toho, co přečteme, je pravda. Hlavou se nám honí myšlenky typu "Tohle se vážně někomu stalo?" a příběh nás svou hloubkou strhne. A přesně takováto je kniha Mělo to smysl?!.

David Meanasche vypráví příběh svého dospělého života: od setkání s budoucí manželkou přes kariéru učitele až po boj s rakovinou.

Anotace:
David Menasche se naplno věnoval práci středoškolského profesora angličtiny. Při výkladu navazoval se svými studenty jedinečné pouto - dodával jim optimismus při řešení osobních problémů a poskytoval cenné rady do života. Jednoho dne mu však diagnostikovali rakovinu mozku. Po šestiletém boji s nemocí skoro přišel o zrak, vzpomínky, pohyblivost a - co vnímal jako nejtragičtější - schopnost učit. Rozhodl se, že přeruší léčbu a třídu si udělá ze života. Rakovina ho obrala o minulost a celkem určitě mu vezme i budoucnost, ale nechtěl dovolit, aby mu ukradla i přítomnost. Na facebooku zveřejnil odvážný plán inspirovaný Kerouacovým románem Na cestě: vydat se na cestu napříč Amerikou v naději, že na vlastní oči uvidí, jak se daří jeho bývalým studentům. Ovlivnil nějak jejich životy? Do osmačtyřiceti hodin se mu ozvali studenti z více než padesáti míst a nabídli mu podporu a střechu nad hlavou. David cestoval třináct tisíc kilometrů a navštívil stovky studentů. Při své neohrožené pouti zjistil, že co od života chceme a potřebujeme snad všichni, je rodinné zázemí, tedy pocit bezpečí, ale i nezávislost, láska, dobrodružství. Mimoděk nás přiměl, abychom se zamysleli nad vlastním seznamem priorit. Odvážný a inspirativní příběh o učitelském poslání a síle postavit se osudu. "Už nemůžu učit ve škole jako kdysi. Ale doufám, že když se s vámi podělím o svoje zážitky a zkušenosti, i po svém odchodu ze světa připomenu ostatním, jak je život vzácný. Nikdy jsem si ho nevážil víc než teď, když už mi zbývá tak málo času. A opět si vypůjčím slova baseballové hvězdy, které se pro její vnitřní sílu přezdívalo Iron Horse čili Železný oř, z jeho řeči na rozloučenou: Takže závěrem bych rád řekl, že život mě sice nehezky zaskočil, ale je spousta věcí, pro které stojí za to žít.

Nejsem si jistá, jestli je ještě třeba něco dodávat.
Rozhodně to není kniha pouze o nemoci.
Velmi na mě zapůsobila Davidova práce učitele, kdy svým studentům dával víc, než lekce anglického jazyka, a to lekce důležité pro život. Ne příliš často potkáme učitele, který je ochotný studentům tolik dát a záleží mu, často ještě na dětech, tolik, že se věnuje jejich osobním problémům a dělá pro ně mnoho dalších věcí, které nejsou jeho povinností. A výsledek byl patrný. Bývalí studenti Davida po letech přijali s otevřenou náručí. Chtěli se se svým oblíbeným profesorem ze střední školy znovu potkat, chtěli s ním mluvit. A nevědomky (a pro změnu) dali lekci oni Davidovi.
Kniha obsahuje psáže psané Davidovými bývalými studenty. Jsou to svědectví o tom, jak David ovlivnil životy svých svěřenců. To, že potkali Davida, byl občas zásadní zlom v jejich životech. A to nejmenší, co pro studenty mohl David udělat, bylo, že si s nimi důvěrně promluvil.

Takže ano. Myslím, že to mělo smysl.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Minionka Minionka | 18. prosince 2014 v 11:17 | Reagovat

Vzpada to zajimave ;) Mozno bych si to nekdy precetla :3

2 Odetta Odetta | E-mail | Web | 19. prosince 2014 v 6:38 | Reagovat

Rozhodně si na to najdi čas! :-) Sice mi nebylo tolikrát do breku, jako když jsem četla takovou tu knížku, jak otci a dvoum klukům umřela manželka/maminka (teď mi vypadl název, je to celkem známý), ale na všechny pády se mi to líbilo jinak mnohem víc :-)

3 Kathie Jones Kathie Jones | Web | 20. prosince 2014 v 16:19 | Reagovat

Tak tohle je přesně ten typ knížky, kterou si rozhodně nepřečtu. Upřímně a z duše nemám ráda příběhy, které mě přivádí k breku a neskončí "dobře". Asi je to tím, že ve vlastním životě jich mám kolem sebe víc než dost. Dost zmařených životů, hloupě promarněných let, i tragických osudů... A koneckonců i jednoho učitele, o kterém bych neváhala říct, že svým studentům ovlivňuje život, zaobírá se jejich problémy a velice nad rámec svých povinností s nimi sdílí i svůj vlastní život. Kdysi jsem ho za to obdivovala - až do doby, než se mu to vymklo z rukou a do životního příběhu jedné studentky zabředl tolik, že se do ní zamiloval a zničil tak vlastní rodinu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama